close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. Ranní tramvaj

11. července 2016 v 13:05 | Palme
P.s. na začátku: Při čtení jsem se nedokázala rozhodnout, zda se mi to líbí nebo mi to přijde moc umělý. Ale i divný pocit je furt textem vzbuzený pocit a to jde. Ne? :)

....

Byl milý. Milý na pohled, upravený, sladěný, jemně ostříhaný, hezký úsměv. Bylo to zvláštní. Byla to milá atmosféra, která kolem něho byla.
Pohled na něj mě hladit na duši. Nepromluvil. Nevím, jaký má hlas. Jaký má chování. Úsměv a bezeslový reakce byly však milý. Jemný, klidný, kultivovaný? Opravdu takový byl?

Je ráno. Čerstvý slabý větřík mi hladí vlasy a jemně jimi houpe. Jsem trochu rozespalá. Stojím a čekám, až přijede tramvaj. Bezděčně se dívám kolem sebe a trpělivě čekám. Je hezky. Je tu klid.
Přijíždí tramvaj a já nastupuji. Sedám si a čekám. Jedu jen pár stanic, za chvíli budu vystupovat.
Nastupuje i nějaký muž. Nastoupí a dívá se na mě. Chvíli na něj hledím. Možná ho znám, říkám si. Zná on mě? Vzduchem ke mně přiletí jeho pozvánka a já ji s díky přijímám, stáčím zrak a zahledím se z okna na ubýhající krajinu. Tram vyjede ze stínu mezi domy a mě oslepí ranní slunce. Na chvíli ztrácím přehled o světě. Pomalu otevírám pozvánku, kterou jsem dostala - hebká na dotek. Z obálky na mě dýchá mírné teplo a já opatrně vytahuji složený papír uvnitř. V rukou se mi promění v krásné křehké motýly, co začnou poletovat přede mnou. Chvíli třepetají svými malými křídly ve větru, pak se usadí do mých otevřených dlaní a rozplynou se. Vzhlédnu. Muž se na mě dívá, podívám se znovu na své prázdné dlaně a přemýšlím o motýlcích. Neznámý muž se posadí, zády ke mně. Měla jsem pocit, že ho znám, ale je mi neznámým. Nevím, kým je.
Neznám jeho hlas. Jeho hnědá brašna mu leží na nohou a hebká broušená kůže utěšuje, že život je dobrý, neboj se. Rychle sklopím zrak. Ten tichý hlas se mi jen zdál. Brašny neumí mluvit. A lidé neumí posílat pozvánky s motýli uvnitř. Ani jedno neexistuje. Je to jen hloupost a ranní rozespalost.
Jemně a tiše ke mně přilítne poslední zatoulaný motýl z pozvánky. Kde jsi byl? ptám se ho. Třepetá svým křídli přede mnou a pak se mi posadí na nos. Cosi mě pošimrá pod třičkem a já se usměji.
Muž vstává a znovu se na mě zahledí. Usmívá se. Dostal snad mou pozvánku? Vždyť mě nezná. Nemůžu se na něj dívat! I když bych chtěla.
V našem neznámém světě je ke mně milý, hodný a hládí mě po vlasech. Říká, že mě má rád a chce se mnou být. Bude mým můžem a já jeho ženou. Spolu pak projdem celý svět. V mém vymyšleném světě je na mě hodný, po ránu se na mě usmívá a říká, že ho těší, že jsme se tehdy po ránu potkali v rozespalé tramvaji. Znovu mi vypráví, jak ho potěšila pozvánka a zda i já jsem tehdy dostala tu jeho. Přikyvuji. Svou tvář přitisknu na jeho. Dostala jsem tvou pozvánku plnou motýlů - ale byla jsem plachá.
Zvedám se, na příští stanici budu vystupovat. Půjdu těmi dveřmi u něho? Přicházím k němu a stavím se za něj, muž opodál si stoupne k nám. Všichni tři budeme vystupovat.
Znovu si uvědomím, že ho neznám. Je mi cizí. Žádný pozvánky neexistují, žádná brašna neumí mluvit. Podívám se na ní. Mlčky hledí, jako by nikdy nemluvila. Byl to jen sen.
Tramvaj zastavuje a my vystupujem. Vidím, jak se usmívá. Zmítám se však mezi vírou a nevírou - a volím nevíru. Neexistuje. Je to bezpečnější. Odcházím na přechod. Muž s pozvánkou se pomalu rozchází za mnou. Má reakce ho možná překvapila, možná si ji ani nevšiml. Dochází ke mně a odbočuje na druhou stranu. V dlaních mě hřeje a na nose cosi pošimrá. Možná přece jen pozvánky existují. Na semaforu naskakuje zelená. Ohlídnu se. Přechází na druhou stranu silnice a nepatrně se podívá mým směrem. Otočím se. Podíval se na mě? … Třeba ho večer potkám a někam mě pozve.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama