Seděla jsem tam a měla jsem pocit, že mi všechno může dát.
Vysoký, černovlasý, opálený, stylový. Byl v pohodě. Seděl na pomalu vychládající pláži, díval se do moře, seděl vedle mně. Byl tam se mnou. Chtěl tam být se mnou a já jsem začínala doufat a toužit, že bude se mnou. Počátek vzbuzující se touhy, jak se postupně objevoval v mém nitru, pocit štěstí a spokojenosti, to vše jsem se snažila ještě chvíli udržet pod zámkem. Přece jen, takové emoce jsou tak lákavé a tak zrádné. Lehce se dají splést s iluzí a klamem jen proto, že po nich člověk tolik touží a pak si víc jak polovinu vykouzlí ve své vlastní hlavě, aby realita odpovídala představě. A přitom v tom nic není.
Vím to. Vidím to. Ale má duše tak moc touží po štěstí, že mysl se chytá každé možné příležitosti vyplnit vnitřní představu. Jak zrádný a nebezpečný je tento stav.
Nechám to být. Nechám to na něm a uvidím. Třeba nemá zájem a mně se tím vyřeší problém. Co však budu dělat, pokud zájem mít bude? Stanu se ztracenou a opuštěnou uprostřed letního horka, v rukou jen přání a touhy, které kdysi byly plné, teď však zejí prázdnotou? Ztratím tak už poslední nadšení pro svět? Pro lidi? Bude to můj konec?
Nevím. Neví se a nikdy se to nedá říct. Kdo ví.