Text ze staré sbírky pod názvem GTF - nemám páru, co jsem tím chtěla říct.
Text pro zahřátí. Je to docela sranda, sama jsem se u toho pobavila. Taková snaha o jednoduchou zápletku a milostnou povídku. Roztomilý, jistým způsobem, ale hlavně vtipný.
Umírám pod představou, že nebudu s ním. Ale ja nemohu. Nesmím s ním být. Je tak krásný. Stojím opodál na střeše a sleduju ho v okně. Právě se domlouvá se svojí mladší sestrou. Něco si vyprávějí, směje se. Ten úsměv. Tak nádherný úsměv...bude mi chybět. Dál se zasněním sleduju tu dvojici a přeju si být tam s ním. Být ta, kterou objímá, na kterou po nocích vzpomíná, kterou líbá... kterou miluje. Tak kouzelné slovíčko milovat. Nedokážu si představit, jaký pocit to asi je, ale musí být nádherný. Jinak tomu nemůže být. Tak moc bych chtěla být v jeho blízkosti. Bylo málo lidí, po kterých jsem toužila. Ale teď toužím jinak než předtím. Smutně se stále dívám na to zářící okno v noci. Sestra odchází a on zůstává sám. Najednou se otočí přímo ke mě a zadívá se na mě. Polekaně sebou trhnu a zmizím za stínem střechy. Určitě mě neviděl, to není možný. Je nemožný aby mě tady zpozoroval. Opatrně vykouknu a zaostřím na jeho okno. Stále se kouká do temnoty noci. Přichází blíž k oknu a otvírá ho. Zastaví se¨. Jemný vítr noci ho počechrá po vlasech a on z plných plic vydechne. Hypnotizovaně sleduju jeho počínání a nemohu odtrhnout oči. Přitahuje mě to k němu čím dál tím víc, ale já nemůžu! Já přece nemůžu! On však toho nedbá. Stále si stoji v tom proklatým okně, které jsem začala postupem času nenávidět. Nenávidět proto, že jsem se tím oknem podívala dovnitř. Že jsem ho uviděla. Je tak krásný, prolítne mi hlavou a moje tělo mě přestává poslouchat. Opřený o rám okna sleduje večerní oblohu a já fascinovaně, pohlcena do víru citů, postupně vycházím ze své skrýše. Toužím po tom, aby si mě všimnul. Snažím se jakýmkoliv způsobem na sebe strhnout jeho pozornost, avšak mé tělo není schopno něco dělat. Moje mysl bojuje o znovu navrácení kontroly a tělo se nechává unášet smysly. Postupně se mi do mé prázdné hlavy vrací rozum a s tím i myšlenka, že bych neměla. Neměla co? Neměla dělat toto! Následně mi je odpovězeno. Moje noha se dostala až příliš blízko okraje a já zavrávorala a ztratila balanc. S tvrdým žuchnutím jsem spadla na zem. "Au…" procedím mezi zuby a ohmatávám si naražený loket. Z toho vylezu s pořádnou modřinou. Dále si ošetřuju a zkoumám své následky po pádu, když v tom mě vytrhne bouchnutí dveří. Cože?! Snad mě neslyšel! Okamžitě se podívám na okno, ve kterém ještě nedávno stál, teď tam však nikdo není. "Sakra!" syknu, když uslyším pátravé "Haló!" a urychleně se připlácnu k zemi.
"Ale ale…" uslyším otravnej hlásek v hlavě. "Není náhodou tohle to, co si slečínka před chvílí toužebně přála, když stála ještě v pořádku na střeše??" Podrážděně protočím oči.
"Nealy! Teď fakt ne… Teď mi tvoje kázání opravdu nepomůže… Běž si otravovat někoho jinýho."
"Ale ale…." Ozve se znovu jeho protivný hlas. "Slečinka bude ještě drzá…"
"Nealy! Ještě jednou tě v klidu prosím, aby ses pakoval, nebo ti tvoje křehounký křidýlka rozdrtím jedním stiskem….!"
"No no…" změní úvodní slova. "Tak to jsem se dostal poděkování. Já, ubohý netopýrek, tě jdu sem varovat, že se blíží Hektor a ty na mě takhle…" postěžuje si.
"Cože?!" vyděsím se nad touto zprávou. "To ne!"
Vymrštím se na nohy tak rychle, až zavrávorám.
"Ježiš!" uleví si kluk přede mnou. "Já jsem se tě tak lek. Myslel jsem, že seš mrtvola!"
"Pch… jseš blízko, akorát já jsem mrtvola odsouzená žít napořád…" podotknu trpce.
"Co prosím?" zeptá se, jelikož mému žbrblání nerozuměl.
"Ale nic…" odbydu ho. Sama se divým, kde se ve mně bere ten chladný klid.
"Hele… ráda jsem si tady s tebou poklábosila, ale teď už musím jít a ty se okamžitě vrať zpátky odkuď si přišel. Zavři okno a běž spát… stejně už je pozdě. Tak buď hodný.