close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. kapitola

29. června 2016 v 11:16 | Palme |  Ztracená

Nebyla jsem schopná se pohnout, jen jsem tam ležela a nechala se něžně líbat. Po chvíli se odtáhl a znovu se na mě ve svitu měsíce zadíval.

"Jsi opravdu krásná…" zašeptal a políbil mě na nos. "Nevadí, když si zapálím?" zeptá se jen tak do vzduchu a já, ještě trochu ztracená v náhle přerušeném bále myšlenek v mé hlavě, jen zavrtím hlavou a tiše pronesu: "Ne.."

Chvíli hledá něco v tašce, nakonec vytáhne zapalovač a zapálí si. Zlehka a soustředěně potáhne. Ucítím zvláštní omamnou vůni. Dál nehnutě hledím na nebe. Je tak nekonečné..

Najednou ucítím nepatrnou závrať, po které následuje podivný náraz ticha. Podobný pocit, jako když vás někdo nečekaně a naprosto nepřipraveně hodí do vody a na malý okamžik nic neslyšíte, nevidíte, necítíte.

A najednou jsem byla jinde. Najednou jsem vlastně nebyla nikde. Byla jsem nikde, v podivném vzduchoprázdnu. Bylo to tak nečekaný a ohromující, že jsem si ani nic nemyslela. Jen tak jsem tam stála a čekala. Byla jsem sama uprostřed pusté temnoty, zírala do prázdna a nic jsem nedělala a na nic nemyslela.

Takové stavy jsou otázky několika sekund. Samotný pád do vody, následující náraz na hladinu, ponoření se do ticha a následné znovuvynoření nad hladinu a navrácení se zpět - jen pár sekund. Myšlenky vám v hlavě běží rychlostí světla, z nichž si zapamatujete pouze pár a následným návalem emocí a adrenalinu nakonec i je v okamžiku zapomínáte, jako kdybyste nikdy žádné neměly. Vracíte se čistí a lehcí díky vzniklé prázdnotě.

Když jsem pomalu přicházela k sobě, chvíli mi trvalo, než jsem v prázdné všeobklopující temnotě znovu rozpoznala hvězdy. Nebe bylo najednou čisté, bez mraků a vypadalo jako temně modrý koberec posetý stovky svítícími malými světýlky. Zhluboka jsem vydechla a párkrát zamrkala. Zdálo se mi to, nebo se to opravdu stalo?

Celá zmatená jsem se podívala na vedle sedícího kluka. Spokojeně seděl, díval se zasněně na obzor a kouřil. V prvním okamžiku jsem měla pocit, že se něco za jeho zády pohnulo. Ale nic tam nebylo. Otočil se na mě a zářivě se usmál. Úsměv jsem mu nejistě opětovala a radši, abych předešla dalšímu podivnému výletu do neznáma, jsem se posadila vedle něho.

"Mohla by ses zítra za mnou stavit…" prohodí jen tak mimochodem a poté se tázavě na mě zahledí.

Kývnu hlavou. "To bych mohla…"

"Budu hrozně rád, pokud přijdeš," a zavrtává cigaretu vedle sebe do písku. Otočí se ke mně, položí ruku vedle mě, opře se o ní a lehce se ke mě nakloní. Konečky prstů druhé roky se jemně dotkné mé tváře. "Budu opravdu rád," zašeptá, když smyslně sleduje mé rty a poté se podívá do mých očí a usměje se. Na okamžik ucítím znovu tu podivnou závrať a zatočí se mi hlava. Tohle je nějak moc na mě. Co se to sakra děje? Jeho pravý koutek se zvedne v tajemný, spokojený a možná trochu i pobavený úsměv. Nakloní se ještě blíž a pak už zase cítím jeho vlhké horké rty na těch mých.

Cítím jak se stále víc a víc zamotávám do sítě. Jako ryba chycena v opuštěné, volně plující síti a čím více se snažím z ní dostat a čím více se snažím zorientovat, tím víc mě má v hrsti, obmotává se kolem mého těla a svazuje mě. A on, stojící někde nade mnou, s rozkoší a láskou sleduje můj boj. V mém nitru se náhle nashromáždí všechny mé pocity zmatení, vášně, emocí a myšlenek. Celá ta energie se soustředí do jednoho bodu, aby následně byla vystřelena ven v jednom jediném paprsku. Chci konec!

A náhle, snad následkem toho, snad jen otázkou štěstěny, vyslal příliv první vlnu, která svou studenou náručí obejmula naše kotníky. Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a začali se překotně zvedat.

"Ježiši!" pronesu automaticky a následuje jeho procítěné "Sakra".

Rychle zvedáme všechny věci. Začal vát studený vítr z moře.

"Už je pozdě.." pronesu, zatímco sbírám a oklepávám své boty.

"Jasný, půjdem…" Sbírá ze země deku a vyklepává po větru. Stojím opodál a pozoruju ho. Vlasy mu vlají ve větru a padají do obličeje. Co jen je zač a proč tu je? Opravdu ho tolik přitahuju? Dívám se na něj a netuším. Pomalu skládá deku a dávájí do tašky.

"Tak jdem…" přichází ke mně, obtáčí ruku kolem mých ramen a znovu se skloní aby mě políbil. Pomalu spolu odcházíme z pláže.

Na silnici se zastavíme.

"Přijdeš? Zítra?" ptá se mě, zatím co mi dává vlasy za ucho.

"Přijdu.." špitnu.

Zářově se usměje. "Skvělý! Budu se těšit," a ještě naposled mě políbí. Poté si hodí tašku na rameno a odchází na parkoviště k autu. Stojím na opuštěné, noční silnici a sleduju vzdalující se postavu. V hlavě jen přemítám myšlenku "Jsem ztracená?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama