Přijdu si být ve snu. Nejistě a tiše sedím na dece rozložené na pláži, dívám se na vykukující hvězdy z poza stříbrně olemovaných mraků. Jasný svit měsíce ozařuje mraky, moře i pláž. Snad je úplněk, nevím, měsíc je schován za jedním majestátně plujícím mrakem. Tichý klid moře, jemné vlny omývající písčitou pláž. On vedle mě.
Zhluboka se nadechnu a znovu vydechnu. Tak jsem tu. Tady sedím, je začátek léta, přijela jsem nečekaně, vzrušeně, nadšeně a trochu naspěch. Měla jsem na spěch, musela jsem pryč. Utekla jsem, přiznám to. Utekla jsem sem, kde se cítím být jako ve snu. Kde se realita smíchává s iluzí, se snem, s kdoví čím. Dva světy střetávající se tady na zemi a já uprostřed nich, malá, jemná, lehká.
Otočí se ke mně a já se zadívám do jeho ostře rýsované tváře.
"Hvězdy jsou zde krásný.." pronese klišé a dlouze se zadívá do mých očí. Neuhýbám pohledem, ač to mám ve zvyku. Jen se dívám a čekám, zda zachytím odpověď na moje otázky. "Ve městě je často nevidím, buď jsem zalezlý v práci, nebo spím. Je to fajn mít den volna…"
Pokývám hlavou. Nevím, co mám jiného říct. Moje hlava nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak přitažlivě vypadá. Ostré rysy jsou jemně vykresleny ve svitu měsíce, černé vlasy mu ladně, nonšalantně, jako by náhodou, prostě zcela s přirozenou rozverností padají do obličeje, občas do očí a on si je léty ověřeným pohybem vždy odrhne z čela. Svou dlouhou, opálenou rukou. Mám slabost pro vysoký a černovlasý, vím to. Dívám se na to zjevení vedle mě a nemůžu si vzpomenout, jak jsem se sem vlastně dostala.
Z celého přemýšlení se radši zadívám do dálky před sebe a natáhnu se na deku, jen abych aspoň trochu rozvířila ten rej myšlenek v mé hlavě. To nemůže být přece pravda..
Dívám se na plující mraky, užívám si klidné, vlahé noci na začátku léta a snažím se přestat řešit a trochu se uvolnit, užívat si jednoduše přítomný okamžik.
Cítím, jak se opřel lokty vedle mě. Leží teď kousek ode mne a já v tu chvíli již zcela ztratila schopnost racionálního přemýšlení. Dívám se na něj vzhůru, jak se dívá do moře, jeho hruď se volně zvedá a zase klesá níž a moje mysl se propadá do bezstarostného bezvětří. Představuji si, jaký by to asi bylo, kdyby se otočil a podíval se na mě. Jeho tvář by byla jen pár centimetrů nade mnou. Skláněl by se a pravděpodobně by to byla jen otázka chvíle, než by zapůsobila přitažlivá gravitace a jeho rty se dotknuly mých.
Musím se při té představě pousmát. Fantazie má dnes v mé hlavě svůj den, svůj ples a nabízí mi jeden obraz za druhým, jen si vybrat.
Podívá se na mě. Zpozoruje, že se usmívám a nakloní se blíž.
"Copak je?" zašeptá s nepatrným úsměvem a já děkuji Bohu, že ležím a nemůžu nikam spadnout. Nejsem schopná mu odpovědět, všechny myšlenky, představy a obrazy doteď v mé hlavě volně a poklidně tancující, se roztančily do zběsilého víru a míhají se mi jedna za druhou, poplašně očekávající a soutěžící o to, která z nich se brzy stane realitou.
Dívá se na mě a jeho úsměv se zvětší.
"Máš krásné oči, víš?" hlesne a sklání se blíž. Svět okolo přestal pro mě existovat, čas se zastavil, když jsem ucítila jeho horké rty na mých. Údivem jsem vydechla. Rty se mi lehce otevřely. Vyložil si to jako ano a pomalu vklouzl jazykem dovnitř.
Dřív, než jsem ho ucítila, mi v hlavě prolítla ještě poslední myšlenka. Těsně, než jsem se nadobro propadla do sladkého nevědomí a ztratila se z pozemského světa, jsem uslyšela v hlavě otázku "Hezké oči? … vždyť je tma…"