Projížděl narychlo kolem vlakového nádraží. Bylo už dávno po jedenácté večer a on tam měl být přesně v deset. Se zachmuřeným povzdychnutím odbočil do protější ulice a dál se hnal vstříc obrovské siluetě chrámu. Jak mohl tušit, že se tak zdrží. A zrovna teď. tohle se nemělo stát. Konference se protáhla a k tomu všemu najel přímo do zácpy. Jaké to štěstí, pomyslel si a s ironickým ušklebkem přijel na křižovatku. Červené světýlko zářící pár metrů nad ním ho vytáčilo na nejvyšší míru. Nedokázal se udržet v klidu. Konečně naskočila zelená a on se mohl dál hnát skrz spící město. Pomalu najel na okruh. Od tuď už to bude dobrý. Po rychlostní komunikaci předeje celekm rychle a pak už jen pár minut a bude tam. S blaženým a vysíleným úsměvem se pohodlně opřel o sedadlo a zvýšil rychlost.
Co asi mohla chtít, že se potřebovala tak narychlo sejít. Volala mu dnes ráno. Z telefonu se nedalo nic vyčíst. Slíbil jí že přijede, na desátou a v čas. V čas, projelo mu hlavou a očima zabrousil na hodinky v rádiu. Ukazovali přesně za deset minut jedenáct. Už to bude hodina zpoždění. Vždycky čekala, ale pouze hodinu. Říkávala že hodina je tak akorát co může objetovat pro čekání, pak už je všemu konec. A on měl přece před sebou ještě dobrých třicet minut cesty. Tohle nedopadne dobře. Co když už tam nebude? Co když nepočká? A co asi chtěla? Možná to chtěla ukončit. Skončit ten vztah, kdy on nemá čas a přichází vždy pozdě. Jestli ho chce ukončit, tak bude mít o důvod víc. Těch dvacet minut určitě k zlepšení nálady nepřdaj. Ale skončit to? Vždyť on to nechtěl ukončit. Měl ji rád, dokonce si troufnul říct že ji i miluje. Tak proč ho chce opustit? Choval se v poslední době ne dvakrát dobře, to ví sám moc dobře, ale to mělo skončit a on se měl přestěhovat sem, za ní. Ušetřilo by se daleko víc času a mohli by ho použít na společně strávené chvíle. Hodiny v rádiu zablikaly a vedle čísla dvacet tři se objevily dvě nuly. Sakra! Je pozdě. Všechno se během několika vteřin zbortilo a mizelo v černé hlubině prázdnoty a práce. Neměl to dovíst až tak daleko. Byla to pro ni příliš dlouhá doba na to aby ji přestála, ale ona ji přestála. Vztah je však něco křehčího, ten nevdrží všechno a přesto v hlouby duše doufal, že neodešla. Že ji ještě nestratil. Ano, musí ji vidět, musí se ji omluvit. Za všechny jeho hříchy a odprosit ji. Nesmí ji ztratit, co by pak dělal? S novou nadějí v očích se pevně chytnul volantu a zmáčknul plyn.Za chvíli bude sjíždět a pak už je to jen pár minut. Jeho oči netrpělivě těkaly mezi silnicí a hodinkami. Jedenáct deset! To nezvládnu, nebude tam, odejde, sakra! Jeho srdce se naplnilo neskonalým smutkem a strachem o ni. Oči se mu přivřely. Stále držel volant v ruce a nohu měl na plynu. Chvilkový zkrat nervů. Nedokázal se ovladnout. Ostrý hvizd brzd a troubení slyšel jak zdálky. Dvě světla blížící se na proti němu a pak už nic. Dál si už nic nepoamtoval.
"Pane Bože! Slyšíte mě? Haló! Sakra... Nemocnice?? Pošlete sem okamžitě sanitku.. Stala se tu nehoda... Cože?! Kde jsem? Co já vím kde jsem, je tu nehoda! Jo počkejte. Jsem blízko sjezdu z E45 do tý.. sakra.. tý blbý vesnice.. nevím jak se jmenuje... Jo.. to... ano přesně tady...No jo.. tak je to město... Kontakt... Jo..No...Pokusím se.. Ale dělejte..."
Bolest. Cítil bolest po celém těle. Bylo mu zle. Chtěl zvracet, ale nešlo to. Pomalu otevřel oči. Světlo z venčí ho oslepilo a musel je na chvíli zase zavřít.
"Pane?? Haló pane... ozvěte se. Pane bože ať není mrtvej!"
Mrtvej? On a mrtvej? Proč? Vždyť, co se stalo? Jel po konferenci domů. Ne, domů ne, jel za ní... Ona! Kolik je hodin?! Musí odsuď, musí se odsuď dostat, už jen kvůli ní. Aby jí to mohl říct.
"Pane! Slyšíte mě?! Haló!! Prosím řekněte něco."
Pomalu pootočil hlavu a uviděl někoho nad ním.
"Ježiš! Hejbete se! Skvělí! Žijete! To jsem si oddychl. Můžete pohnout nohama?? Sanitka tu bude každou chvíli, jen prosím Vás vydržte a neusínejte. Byla to ale rána, odhodilo vás to až sem do příkopu. Ha, už je slyším, už jedou... Nebojte se, všechno bude v pořádku, už jsou tady! Haló! Sem! Sem, tady jsme. Ne mě nic není, to spíš on."
Černou postavu nad ním vyměnil mohutný červený flek. Snažil se zaostřit a zachvíli rozeznal obličej od červené budny záchranáčů.
"Pane? Už jsme tu, vydržte, zachvíli Vás vytáhneme..." Zmizela z okýnka nad ním. Unaveně se opřel hlavou zpátky a znovu si vzpomněl na ní. Musí ji vidět. Musí to vědět.
Po pár minutách ho už vytahovali a pokládali na vozík. Teď, teď má jedinou šanci jim to říct.
"Pane..." zachraptěl a snažil se ho chytnou za rukáv.
"Ano?" otočila se na něj sympatická tvář asi tak čtyřicetiletýho muže.
"Mohl byste zavolat mojí přítelkyni, Elisabeth, číslo, číslo mám v mobilu... Najděte jí a řekněte jí to..."
"Ano pane.. už ale nemluvte, šetřte síly, máte poraněnou hlavu, hlavně však neusínejte... hned někoho pověřím..."
Dál postupovalo všechno rychle. Naložili ho do auta a s pronikavým houkáním pospíchali do nemocnice.
"Marku?! Marku!!" uslyšel její hlas.
"Elisabeth.." zašeptal.
"Marku..." vrhla se k němu se slzami v očích.
"Neplač, neplač... Zdržel jsem se... odpusť.. odpusť mi to..."
"Ne... ne... není co odpouštět Lásko.. není..."
"Elisabeth" usmál se a zvedl k ní ruku.
"Ano Marku?" říkala a slzy jí tekly po tvářích, Bylo jí jedno, že je namalovaná. Teď tu byl hlavní on.
"Elisabeth..." znovu zašeptal a musel se odmlčet, aby nabral dost sil. "Milu... Miluju Tě..." vydechl těžce.
"Taky Tě miluju, ale nemluv... šetři si síly... Dají tě zase dopořádku.. uvidíš a všechno bude jako dřív... A ještě hežčí... Budu na tebe čekat... Budu čekat tak jako vždycky jsme an tebe čekala.. tak mě nezklamej a přijď..." šeptala mu do ucha.
"Slečno, dál už nesmíte..." ozval se hals doktora.
"Ano... já..." mluvila a stále hypnoizovala ten smrtelně bledý obličej svého přítele. "Počkám tady... Počkám... "
Dveře se zavřeli a vůz zmizel za nimi.
"Počkám Marku... A už nikdy neodejdu... Tak se vrať..." Stála tam a bezduše hleděla na bílé dveře. Někdo přišel, oblečen v bílém, asi sestřička.
"Slečno? Tady máte, udělala jsem Vám kafe, pojďte, sem si sedněte a nebojte, oni ho určitě dají znovu dohromady..."