Už nechci být zkumavkou
24. dubna 2017 v 13:35 | Palme
|
Ponocování
Dneska je to jiné. Není půlnoc, není ani večer, ani brzké ráno, je den. Obyčejný den a já přesto mám potřebu vytvořit noční zpověď.
Zpověď o tom, jak mě to štve. To štve ale asi každýho. Je jedno co, ale Něco je vždycky všude, připravené na to, aby mohlo štvát. Ve své podstatě je to Něco naprosto dokonalé.
Jenže mě teď štve úplně něco jinýho.
Štve mě, že jsem ztratila svobodnou vůli. Ono se to řekne - ztratila svobodnou vůli - ale co tím myslí? Co se snaží říct, to nikdo neví.
No, ale já to zkusím.
Stává se mi, a občas se to možná bude stávat i tobě, že dostanu pocit, jako kdyby někdo jiný držel otěže mého života. "Mého života" asi není úplně vhodné označení, spíš mého prožívání. AKtuálního prožitku, aktuálního stavu emocí ve mně, aktuálního stavu shonu myšlenek v hlavě. Někdo ovládá moje tělo a kape mi přes hlavu do nitra různé černé, hnusné kapky, co mi kalí vnitřek a rozlaďuje do teď vyvážený stav. Přijdu si jak chemická skumavka, do které každou chvíli někdo něco kápne, chvíli se to tam pere a pak se to ustálí v nějakou sloučeninu, v nějakou barvu, v nějaké i klidně dvě oddělené sloučeniny. A je klid, já jako chemická baňka si zvyku a celkem to jde. Jenže jsem součástí nějkaého experimentu a tak za chvíli zas někdo přikápne jinou sloučeninu, jinou látku a ve mně se to zase všechno musí předělat, převalit a znovu ustálit.
A občas vzniká v baňce vření, začne to reagovat příliš, začne to pěni a já mám co dělat, abych uhlídala, aby to horním hrdlem vypěnilo všechno ven. A když to tak dělám už nějakou dobu, začíná mě to pakně štvát.
Začíná mě štvát furt hlídat, aby se ten něčí přiblblej experiment s tekutinami, nenafounul příliš, aby neutek a podobně.
A začíná mě štvát být zkumavkou. Já už nechci být zkumavkou. Nechci být něčí zkumavkou, do které si každý něco kápne a kouká, co z toho bude. Jen tak, pro legraci asi, protože si myslí, že je to super.
Ne, už nechci být zkumavkou, do které furt něco nekontrolovatelně kape. Já nechci, aby do mně něco kapalo.
Nechci být nádobou na chemické experimenty, na jakékoliv experimenty.
Končím. Dávám výpověď. Tahle role zkumavky, do které si ani nepomatuju, kdy jsem se dostala, mě už nebaví.
Takže, ať už mě má za zkumavku kdokoliv, právě o ni přichází.
Dej si slovo
11. dubna 2017 v 23:57 | Palme
|
Ponocování
Občas mi přijde, že mě nechceš poslouchat, ignoruješ mě a děláš, že neexistuju. Občas mě slyšíš, díváš se na mě a snažíš se mi porozumět. Jen tak stojíš s upřeným a posmutnělým pohledem. A občas se tvoje oči ani nepodívají mým směrem.
Nevím, proč mě necháváš osamotě. Že nikdy nepřijdeš, neposadíš se ke mně, chvíli nepostojíš. Jen mihotající se okamžiky v čase, kdy váhavě stojíš opodál a díváš se na mě.
Nikdy však nepřijdeš blíž.
A přitom toho mám tolik, co ti říct. Tolik věcí. Kolik slov útěchy, povzbuzení, naděje, radosti i rad. Ten poklad ti nedokážu ani vyjádřit. Všechno, všechno je tu pro tebe a ty mi přitom nikdy nenasloucháš déle, než malé zachvění víček.
Nikdy mi nedopřeješ sluchu. Lehkovážně předáváš slova jiným. Ty, majiteli slova, jako kdybys nevěděl, že ho máš. Dáváš slovo všanc ostatním a ti si ho mezi sebou předávají jak se jim zlíbí.
Jen si to sepiš a sečti, kdo nejvíc u tebe má slovo. Napadá mě jich hned řada. Od Pochybnosti, Dokonalosti, Úspěchu, Povinnosti, Viny, Trestu až po Chtíč, Závislost a dál. Kdo všechno ti našeptává, komu všemu dáváš své slovo a komu dopřáváš sluchu? Byl jsi dnes dost dobrý? Stihl jsi dnes dost věcí? Co jsi dneska dokázal? Můžeš být se sebou spokojený? Máš výsledky? Nezapomněl jsi na něco? Jsi hoden odpočinku? Jsi hoden? Ti všichni tančí kolem tebe zběsilý tanec, ve kterém tě nutí tančit až do padnutí.
Nech jednou promluvit mě. Vem jim jednou slovo z úst a předej jej aspoň na krátký okamžik mně. Dej mému hlasu své slovo, ať uslyšíš, co ti chci říct. Co ti já a celý poklad slov máme říct. Aspoň si vem slovo zpět a aspoň jednou jim odpověz "Teď mám slovo já". Protože ty ho máš.
Zkouška ohněm
2. dubna 2017 v 23:46 | Palme
Zkouška ohněm. A já jí neobstála.
Byla to zkouška ohněm a já jsem neobstála.
Neobstála jsem.
A teď? Co budu dělat teď?
Vím to? Nevím.
Jak jen to začalo? A co to bylo?
Možná bych si mohla myslet, že to byla láska. Láska se tak často přirovnává k planoucí vášni, k nehasnoucímu ohni, který nás může sežehnout, spálit na popel, až z nás nic nezbyde.
Ale byla to opravdu láska, co mě sežehla?
Nebylo to už mnohem dřív? Nezačala zkouška ohněm mnohem dřív, než přišla první láska dospívání?
Byla to opravdu láska, která mě zkoušela?
Vím, že jsem neobstála. To vím. Sice žiju, nejsem prach a popel, ale jako prach a popel se občas cítím.
Přišla jsem o radost. Byla to zkouška ohněm, ve které jsem ztratila radost.
Ztratila jsem vášeň, ztratila jsem elán, ztratila jsem nadšení pro život, nadšení pro svět.
Je toho tady spoustu - ano spoustu k dojímání, k obdivování, k milování, ke všemu.
Ale v hloubi duše, v naprosto nejhlubší hlubině, v naprosté upřímnosti - nadšená pro svět už nejsem.
Možná teď bych si mohla představovat, jak naopak někdo jiný, můj chrabrý hrdina, můj princ, klestí si cestu zapovězeným lesem, až k obrovksému draku, co stráží moji věž. A s děsivým drakem, co chrlí oheň, svede urputný boj. Podstoupí zkoušku ohněm, kterou já jsem neobstála. Podstoupí ji za mě, pro mě a obstojí. Přemůže draka a vysvobodí mě.
To - to bych si opravdu mohla představovat. Ale, kdo dnes věří pohádkám? Kdo dnes věří druhým a kdo věří sám sobě?
A tak jsem zase tam, kde jsem byla na začátku. U zkoušky ohněm. U toho, že jsem neobstála.
U toho, že sedím uprostřed zapovězeného lesa v nejvyšší věži, kterou mé tělo mohlo vybudovat, stráží ji děsivý drak chrlící oheň. Sedím nahoře, na kamenné podlaze a chlad, stoupající mi skrz mé zkřehlé údy do celého mého těla, mě těší.
Těší mě. Je chladý a pevný jako kámen, ze kterého vychází. A ta pevnost pomalu prostupuje mým celým tělem. Už mám pevné nohy, tvrdé, z kamene tesané kotníky, lýtka i holeně, kolena i stehna. Všechno mám z pevného kamene. Přeměna pokračuje dál. Pevné je to, co bylo dosud měkké a slabé. Pevné jsou moje paže, pevný je i můj krk.
Chladný a pevný. Až nakonec je celé mě tělo chladné a pevné jako kámen, na kterém sedím.
Chladné a pevné, připravené znovu podstoupit zkoušku ohněm. Neboť - i princové nemusí zvládnout vše.
Město
2. dubna 2017 v 23:19 | Palme
|
Ponocování
Je zase noc.
Sedím na sedačce v autobuse a dívám se na setmnělou krajinu, kterou projíždíme. Podél dálnice se rozprostírají temná pole jako jedno velké černé prostěradlo, na jehož druhém konci svítí světla aut a domů.
A mezi mnou a světly v dáli je nepřekročitelná temnota.
Sedím dál na teplé sedačce autobusu a s pravidelným rytmem motoru míříme vstříc velkoměstu.
Přijíždíme. Autobus zastaví. Já vystupuju. Měním autobus za cinakjící tramvaj - nastupuju, sedím - jedu znovu černou krajinou, černou tmou.
Zastavujem, lidi vystupují, nastupují. Já vystupuju. Pokračuju dál. Domů.
A doma je znovu tma. Temný stěny, malá lampička. Černé ticho.
Zavírám, otvírám, čistím si zuby, ležím.
Sama. V teple. V temnotě.
Je to velké město, spoustu vysokých domů, spoustu bytů.
A v jednom takovém velkém městě, v jedné čtvrti, v jednom domě, v jednom patře, v jednom bytě, v jednom pokoji, v jedné posteli - sedím. Je to moje místo. A tady mě najdeš. Tady jsem.
Čekání na Godota
2. dubna 2017 v 0:17 | Palme
|
Ponocování
Je těsně před půlnocí.
Ležím v posteli, v celém domě už všichni spí. Já ale ne.
Sedím, mám rozsvícenou noční lampičku, v hlavě mi hučí a bolí mě - bolí mě všechno.
Mohla bych si myslet, že mám teplotu. Mohal bych si myslet, že jsem nemocná, mohla bych si myslet, že jsem přepracovaná.
Mohla bych...
Ale k čemu?
K čemu si to myslet?
A tak pátrám. Pátrám, které zbloudilé duši bych mohla dnes napsat, aby mi dělala společnost. Kdo by mi dnes dal pár vřelých slov, pár vlahých doušků uklidnění. Spočinutí. Jen na chvilku, víš?
Chvilka by byla krásná, kratičká chvilka úlevy. Vydechnutí, hukot by se utišil, bolest by povolila, všechno by ustalo.
Ale není tu. Není tu nikdo takový, komu bych napsala nesmělé ahoj, než bych pokračovala ve volných asociacích mé noční zpovědi.
Zpovědi o tom, proč mám pocit, že na něco čekám. Proč se cítím tím čekáním tak unavená a proč se mi žije tak těžce.
Byla by to konverzace - uvolněná. Především uvolněná a volná. S volnými asociacemi z mé strany i z té druhé.
Občas nám slovo druhých zasvítí jak lucerna ve tmě a nás na malý okamžik pohladí světlo naděje, že přece jen - přece jen co? To má smysl. Náš život - asi.
Volně bych tedy vyprávěla o tom, že jsem unavená. Že se cítím smutně a nespokojeně a že nevím proč. Že mě to mrzí, že ztrácím svobodu nad sebou samou a že nedokážu v noci spát.
A podle člověka, který by mi zrovna naslouchal, bych se dozvěděla různé věci. Mohla bych se dozvědět, jak krásná, úžasná a stále chtěná jsem, jak po mně někdo věčně touží a vidí mě jako svou nedosažitelnou múzu. I takoví se občas najdou. Ale ač se to zdá sebevíc lákavější, dnes mě věčné plky o neutichající touze po mně neuklidní.
Jiní by zase byli sami na rozpacích, co psát. A někteří by byli naprosto mimo, protože by zrovna odpovídali z jiné dimenze vzdálené celých šest piv, možná i více.
A tak docházím k holé pravdě toho, že nejen, že nevím, co hledám, já dokonce i čekám a sama nevím, na co.
Snad čekám na někoho, kdo by mě vysvobodil z pomyslné věže nespavosti. Ale proč z ní nedokážu odejít sama?
Prostě se zvednout a jít?
Možná proto, že jsem tím věčným čekáním zapomněla, co jsem to vlastně chtěla. Co bylo moje přání, můj sen? Můj plán. Moje cokoliv. Můj cíl.
Nevím.
Múza
19. července 2016 v 15:28 | Palme
|
Moje básně
Budu tvou múzou, pokud budeš chtít,
svolím a nechám tě vedle mě pít,
Nechám tě dotýkat se v jisté míře,
s jedinou podmínkou - nebuď zvíře.
svolím a nechám tě vedle mě pít,
Nechám tě dotýkat se v jisté míře,
s jedinou podmínkou - nebuď zvíře.
Stanu se múzou tvých smutných dnů
a v duši rozsvítím ti lucernu.
Až dotkne se tvá hlava stolu
budu ti šeptat - zůstanem spolu.
a v duši rozsvítím ti lucernu.
Až dotkne se tvá hlava stolu
budu ti šeptat - zůstanem spolu.
Stanu se múzou, co zvedne tvou hlavu,
múzou, co vyvede tě z davu.
Stanu se tím, o čem nevíš, že sníš
a po tom všem, potom mě opustíš…
múzou, co vyvede tě z davu.
Stanu se tím, o čem nevíš, že sníš
a po tom všem, potom mě opustíš…
Umřeli jsme
16. července 2016 v 11:33 | Palme
|
Chci jen psát
Sedím, kousíček od cesty. Vede rozsáhlým skalnatým údolím. Stěny skal jsou někdy příkré a zcela hladké, občas jsou popraskané, že při pohledu na ně se do mysli vnutí myšlenka, co když jen jeden malý kamínek, někde vysoko nahoře, najednou povolí a celá skála se sesune rovnou dolů? Co bude potom? Co bude se mnou? To se pak s bázní a strachem procházím podél skal.
Právě jsem z takové části vyšla. Mám ji za sebou a sedím u cesty, která se věrně line stále dál, dopředu, kupředu svému cíli schovanému za údolím skal.
A než jsem vyšla, potkala jsem tam mezi skalami tebe.
Bylo to na začátku cesty, kdy se skály nebezpečně naklání nad cestu a ta je tak každou chvílí zahalena do tmavého stínu hrozivého převisu. Velké černé kameny čnící do prostoru byly pokreslené prasklinami a naháněly mi hrůzu.
Tehdys přišels. Nevím odkud, říkals že z jihu.
Chvíli jsme tam jen tak stáli, já si v duchu přála, abys šel se mnou a ty ses pak rozešel po cestě dál, skrz údolí. A já tě následovala.
Tiše jsme šli, míjející jeden převis za druhým. Můj pohled spočíval na tobě. Čím dál jsme šli, tím více mě začaly skály děsit. Velké, čnící kameny vypadaly, jako kdyby je někdo ke skále pouze ledabile přilepil a lepidlo už léty začlao pomalu vysychat a drolit se. Bylo jen otázkou času, kdy tmel povolí a kámen se s lomozem zřítí přímo na nás. Ta představa mě děsila.
Dívala jsem se na tebe a hledala, zda tě v nitru zžírá stejná obava jako mně. Nesžírala. Či jsi to nedal znát. Díval ses stále stejně, s otázkou v očích pokaždé, když jsi se na mě podíval.
A já nikdy nevěděla, na co se ptáš. Možná jsi se neptal mě, možná jsi se ptal sám sebe.
Možná jsi stejně jako já, hledal v mých očích známky strachu a bázně.
Nevím. Nemluvils. Od té doby, co jsme se vydali na cestu, jsi nepromluvil ani slovo.
Pod mým pravým uchem mi začala hlodat pochybnost. Nejdřív jen tak lehce, ale časem se dostávala stále hloubš do mé hlavy. Snažila jsem se ji odstranit, zachytit její roztrhaný šat, ale pokaždé mi mezi prsty zůstal jen další kousek jejího oděvu, zatím co ona byla zase o kousek blíž svému cíly. Zatahala jsem tě za rukáv. Zastavil ses. Snažila jsem se ti vysvětlit, co mě trápí. Ukázala jsem na své pravé ucho a ty sis prohlídl ránu. Nic tam nebylo. Jen jsi pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Šáhla jsem si na místo, kde ještě před chvíli se nacházela vykousaná jamka. Nic. Nic tam nebylo. Asi se mi to jen zdálo. Pokrčila jsem rameny a šli jsme dál.
Čas od času jsem z vršků skal uslyšela něčí hlas. Než však doputoval k nám dolů, stal se z něj jen nesrozumitelný šepot. Nevěděla jsem, co nám říká. Nevěděla jsem, co mi říká, nevěděla jsem, zda i ty ho slyšíš. Jestli jsi ho slyšel, neřekls mi to, jestli jsi mu rozuměl, nechal sis znění té zprávy pro sebe.
A my šli stále dál. Cesta byla stále stejná, jen skály podél ní se tyčily výš a měly více převisů a více zrádných parsklin.
Nebe nad námi se zatáhlo. S obavamy jsem sledovala obrysy skal. Ještě před chvíli se jejich jasné hranice rýsovaly na modrém nebi. Nyní se ale nebe zatáhlo, zšedlo a zčernalo a místy nebylo vidět, kde skála končí a začíná nebe.
Nevím kdy, nevím odkud, ale najednou, jakoby z nebe, začaly padat malé kamínky. Ze začátku se pouze nepatrný prášek dotkl mé tváře, Vzhlédla jsem vzhůru. Znovu jsem zachytila tvůj rukáv. Zastavil ses, s otázkou v očích jsi se na mě
podíval a pak jsi vzhlédl vzhůru.
Nic. Asi se mi to zase zdálo. Šli jsme dál.
Znovu mi dopadly kamínky na hlavu. Teď se mi to už ale nezdálo. Zalomcovala jsem tebou a vyděšeně ukázala na všechny kameny, který neodvratně padaly přímo na mě. Nevzrušeně si vzhlédl a díval se. Poté jsi natáhnul ruku a postupně jsi zachytil všechny kameny, co padaly. Kameny se v tvých rukou proměnily v malé úlomky skály. Natáhl si ruku a já nastavila dlaň. Nechals je doposledního spadnout do mých dlaní. Nechápajícně jsem se na ně zadívala. Byly tak malinkatý. Nechápala jsem. Poté jsi se zase otočil a šel. Strčila jsem si ty kamínky do kapsy. Nevím proč. Snad pro vzpomínku. Vím však, že jen co se ocitly v přítmý mé kapsy, začaly znovu růst a těžknout.
Šli jsme dál. Říkala jsem si, že můžeme mlčet. Když chceš mlčet, můžeme mlčet, pokud je to tvé přání. Rozhodla jsem se, že budu respektovat toto nevyslovené přání mlčení. Budu mlčet.
Nebe nad námi dál černalo a cesta, dříve tak jasná, nebyla už skoro vidět. Šli jsme vedle sebe, tiše.
Kameny v mé kapce byly těžší a těžší, zpomalovaly mě. Zastavila jsem se, abych je z kapsy vyndala. Nebyly tam. Vzhlédla jsem, abych ti řekla, co se stalo. Nebyls tam. Zmateně jsem se rozhlídla kolem sebe. V dálce se ozval zlověstný hrom. Bez blesku, žádný blesk předem neohlásil příchod hromu. Zachvěla jsem se hrůzou.
Co když? Pochybnost za mým levým uchem se blížila svému cíly. Cítila jsem, jak již klepe jak se její studené, drásavé ruce opřely o otevřené dveře mé mysli.
Tak přece se mi to nezdálo! Byla tam! Bylo však pozdě. Prudce rozrazila dveře a vřítila se dovnitř a rozpoutala bouři.
Zmizel. On tu není! Kam jen šel?! Kde jen může být?! Nešel snad se mnou?! Šla jsem snad já pouze s ním?! Šel jen tak přede mnou, kolem mě, za mnou?! Vždyť zachytil kameny!
Proč odešel?!
Kde jsi?? Volám a nikdo se neozývá. Nic mi nepřichází vstříc. Rozeběhnu se. Nevidím. Nic nevidím, nohy mi podklouzavají po kamenech na cestě. Ozývá se další hrom bez blesku, další rány a já jsem zoufalá. Kde jsi?! Nejdeš se mnou?! Opustils mě?!
Objevíš se. Těsně přede mnou. Natáhnu ruku, abych se tě dotkla, abych se přesvědčila, ale kámen letící tmou mi ji srazí zpět k tělu. Chytnu si otevřenou ránu.
"Jsi tu?" křičím. Mlčíš. Díváš se a mlčíš. "Tak jsi tu?! Kam jsi šel?! Jdeš se mnou? Jsi tu se mnou?! Chceš jít se mnou?! Půjdem spolu?! Dohromady?! Spolu…?
Poslední slovo jen zašeptám. Mlčíš. Otazník v tvých očích zmizel a ty pouze mlčíš. Neodpovídáš. Umlkne i můj hlas.
Dívám se na tebe a přemýšlím, proč neodpovídáš. Nechceš snad? Bouře v mé hlavě sílí. Vír nabral smrtelnou rychlost a každou chvílí hrozí, že se má hlava rozletí na tisíc kousíčků. A me srdce, mé srdce ukryté pod padacími dveřmi se krčí a čeká, co se stane.
A pochybnost tančí. Tančí uprostřed své nejkrásnější bouře. Tančí, točí se v kruhu, poskakuje sem a zase zpátky, výská si a svými dlouhými prsty rozvyklává vše kolem sebe, roztáčí vše do divokého tance. A srdce se krčí, ve schované pod padacími dveřmi.
"Hej!" zvolám. Ani se nehne. Temnota kolem nás nepolevuje a strašný rány znějí všude kolem nás.
"Odpověz!" vykřiknu.
V mé hlavě se zatím bál blíží k svému vrcholu. Pochybnost dotančila až k padacím dveřím a obmotává své prsty kolem železného kruhu, upevněného na nich. Jen co je otevře, bude.. ne, nesmím ani pomyslet.
"Chceš mě?!" křičím pološílená a natáhnu ruku. "Chceš?! Řekni!"
Dívá se na mě. Ve spáncích mi tepe. Pochybnost pomalu nadzvedává dveře. On stojí a dívá se.
"Ne," ozve se najednou. Nevím odkud a nevím čí "ne" to zaznělo. Závan z nadzvednutých dveří se dotkl mého srdce a já se prudce otočila. Schovala svou ruku do pláště. Padací dveře se ostře zabouchly. Pochybnost zavrávolala.
"Nechce…" stojí v mých očích a já se otáčím. "Nechce!" křičím a rozeběhnu se pryč. A za mnou se to bortí, za mnou padaj skály. Běžím po cestě dál, pryč, dopředu, pryč odsud! Pryč jen pryč! Běžím a neohlížím se.
Lomoz se pomalu tiší, bouře v mé hlavě ustává, pochybnost se stahuje. Zpomaluji. Pomalu jdu stále v před a snažím se popadnout dech. Sýpu, v boku mě píchá a hrdlo se mi stahuje.
"Nechtěl mě…" přemýšlím.
...
A teď sedím tady.
Čisto a jasno je na nebi nade mnou. V mysli je klid a rána se hojí. Pochybnost vyhozena a skály kolem mě vypadají pevně a stále. Nic se nehroutí, nic na mě nepadá.
Cesty skalnatým údolím jsou nevypočitatelné a jejich tu mnoho. Tak snad příště.
Zvedám se a pevně se stavím zpět na svou cestu. Cesta temného mlčení není pro mě.
Zabít !
14. července 2016 v 16:57 | Palme
|
Zprávy ode mne
Panebože! Zabít blog! Člověk rozmazlenej z google dokumentů si píše článek, napíše dokonce další pokračování, nejdelší za poslední dobu, a pak klikne na "zveřejnit" a stránka ho vyhodí na začátek, aby se milostivě přihlásil. A celej text je v čudu! Žádné automatické ukládání. Fakt strašný. Proklínám se již pět minut a snažím se nějak uklidnit. Ale je to peklo. Tyhle chvíle naprosto nenávidím.
No nejsou strašný? ... nemusíte odpovídat.
3. kapitola
13. července 2016 v 10:47 | Palme
|
Ztracená
Cestou domů se mi hlavou honí spousta myšlenky. Přemýšlím o něm, o Danielovi, jak se ostatně jmenuje. Je to vzrušující, nemůžu říct, že mě nepřitahuje. Je to lákavý a pokaždé, když mě líbá, přijdu si jako ve snu. A přitom vím, že je to sen o délce jepičího života. Dřív než se zorientuji, rozplyne se jako pára nad hrncem. Vlastně si přijdu chycena v husté páře fantazie, vášně a emocí. Vše to prožívám najednou, rychle a intenzivně a za malý okamžik, a vím, že přijde dřív, než si myslím, vše rázem zmizí. A bude to pryč. Má celá "láska", mé celé srdce, on.
Jdu tichou, prázdnou ulicí, která se vine podél moře. Po levé straně se objeví pár dřevěných domů, letních, plážových obchůdků s drobnými upomínky na moře, léto a prázdniny. Když procházím kolem zhasnuté výkladní skříně, dívám se na svůj obraz ve skle.
"Anno…"
Zarazím se. Opravdu na mě ten odraz ve skle promluvil? Nedůvěřivě si prohlížím dívku stojící přede mnou, jak stejně zádumčivě sleduje ona mě. Nespouští ze mě oči, stojí přede mnou, tak jako já před ní. "Je to jen obyčejný odraz ve skle výkladní skříně," pomyslím si. "A ten hlas bez tónu se mi pouze zdál. Jsem jen unavená."
Nepatrně zatřesu hlavou, abych uvolnila soustředěné napětí v oblasti očí a čela, pomalu se otáčím a pokračuji v cestě. Přesto, že jsem došla k logickému závěru, že odraz ve skle je pouze odraz ve skle a že na mě nepromluvil, neubráním se pocitu, že mě někdo volá. Někde hluboko ve mně se probouzí nutkavý pocit, že na mě někdo čeká a já bych se měla vydat na cestu.
Domů dojdu už bez dalšího zastavení. Cesta z pláže ke mně není moc dlouhá. Je to jen kousek. Bydlím se spolubydlící v jednom z dřevěných domů stojící kolem jediné hlavní silnice, co tudy vede. Pár minut od malého města. Takové letní plážové místo. Mola jsou postavena na velkých dřevěných sloupech čnících z moře. Jsou obrostlý zelenou řasou a sem tam je možné na nich rozpoznat malou, přilepenou mušli. Na každém sloupu vždy majestátně stojí jeden z racků, pozorně čekající na svou chvíli k získání jídla. Teď v noci jsou sloupy opuštěné. Dál je tu už jen pár domů, restaurací, obchodů. Je to poslední kousek pevniny, než vyjedete na širý oceán. V zimě je tu pusto, v létě živo.
A tak pozdě v noci, doprovázená strážícím pohledem hvězdné oblohy nade mnou, otáčím klíčem v zámku a potichu vstupuji dovnitř. Spolubydlící již spí. Po tmě se opatrně vyzuji a dojdu do koupelny. Čistím si zuby a následně, bez dlouhého otálení, zalézám do postele. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem ve skutečnosti unavená. Zavírám oči a usínám během několika málo minut.
Když pustím strach
13. července 2016 v 0:45 | Palme
Jsou to ty vzácné chvíle, kdy vás najednou napadnou "nebezpečné" myšlenky. Nejsou to vraždné, nejsou ani nebezpečné v tom smyslu, že by vás nějak zničily, právě snad možná naopak. Jsou to ty nebezpečné myšlenky, které vás napadnou a nevíte ani jak. A svět najednou je jiný, možnosti jsou najednou nekonečný a svoboda, pocit svobody, který náhle pocítíte, je neuvěřitelný. Svět je najednou možny a vy pocítíte, že můžete. Já můžu.
Měla jsem jednu takovou chvíli.
Nevím jak to, čím se to stalo. Je to, jako kdyby náhodný větřík jen trochu poodrhnul na pár kratičkých chvil záclonu, která odhalila svět za ní. Sedím v pokoji a koukám ven skrz záclonu lehce se vlnící ve větru. Okno je otevřené a snad vítr nebo i průvan najednou záclonu zvednou a já jasně a čistě vidím svět za oponou. Na malou chvíli je najednou všechno jiné. Ohromující možnost svobody, nemuset mžourat a zaostřovat na svět kolem přes malá očka záclony. Nemusit tušit obrysy a po nocích hádat, jak to je. Ta chvíle svobody, světu bez záclony, trvá třeba jen chvíli, ale vzpomínka přetrvává. Záclona se znovu vrací na své běžné místo, zakrývá okno a svět se jeví stejně, ale vzpomínka přetrvává. Svět je jiný.
Sedím tam a snažím se zadržet tu vizi bez záclony. Co bylo to, co zvedlo záclonu? Otevřela jsem někde v domě nějaké dveře, jiné naopak zavřela, vznikl průvan a záclona se nadzvedla? Nebo to byl jen zbloudilý vítr? Náhoda, prozřetelnost?
Seděla jsem tam a snažila se zdržet ten pocit, kdy z mé mysli na malý okamžik zmizel strach. Jen na malý okamžik z mé mysli spadl těžký, černý kabát, držící mě celou dobu při zemi. Tlačící na má bedra, těžký kožich, ve kterém se špatně šlo a ještě hůře dýchalo. Na chvíli mi těžký kabát sklouzl z ramena. Tělo automticky reagovalo na věci, která padají z ramene: zvedám ruku, chci chytnou kabát a vrátit ho zpátky. Najednou se však v půli pohybu zarazím. Rameno se cítí lehčí, volnější? Úleva se z ramene rychle šíří do celého těla a působí přímo omamně. Zatoužím sundat si celý kabát. Ne jen ten kousek. Sundat ho a nikdy si ho již zpět neoblíknout. Odhodit a jít! Jak by to šlo, jak by bylo vše lehký! Jiný! Bez strachu. Nechat ho spadnout jak těžké okovy, spadnout dolů do prachu a lehounce z nich vyjít ven. Svobodně, volně. Šlo by to. Je to možný. Jak jsem však sundala, ten kousek z ramene? Čím to, že se sesunul a spadl dolů? A dokážu ho sundat celý?
Neznám odpovědi na otázky. Možná stačí jen tiše sedět a vzpomenout si, co jsem si před lety, na začátku mé cesty životem, všechno oblíkla. Jaký těžký kabát jsem si vzala do mrazivé zimy, která už dávno přešla. Jaké malé stahující džíny jsme si oblíkla, jen proto, že byly hezký - a já chtěla být hezká, já chtěla být milovaná? Co všechno jsem si oblíkla a zapomněla na to? Na co všechno jsem si za ten čas zvykla? Zvykla si na těžký kabát, jako nutnost, aby člověk neumrzl, zvykla jsem si na přiškrcující kalhoty jen proto, že jsem se chtěla vecpat do škatulky a být hodna lásky. Zvykla jsem si a občas, se mi zaštěstí. Kabát se sesune, džíny někde kousek prasknou a na malý okamžik mě napadne nebezpečná myšlenka - může být jinak, může být líp. Může - můžu.